Reklama

 

Mám kamarádku. Odstěhovala se mi z Prahy do Hradce, kde s manželem koupila byt a pořídila miminko. Tomu je teď asi měsíc a soukromě mu podle balení do deky říkáme pan Houska. Manžel je pediatr a říkáme mu Dogtor. Má totiž psa, ale není to doga… (Pro dočtení článku není důležité, abyste pochopila přezdívku jejího manžela. Stačí, abyste věděla, o kom se mluví.)

Obvykle všem naskakuje husí kůže při představě, co musí mladí rodiče s miminkem zvládnout. Hlavně, co musí zvládnout matka.

Žena odjakživa doma hlídala oheň a vychovávala děti a muž lovil mamuty.  Jenže tady se stala ta zvláštní věc. Doktor nejenže loví mamuta (a nic menšího mu není dost dobré), ale ještě hned po lovu běží domů, aby chvíli za svou ženu hlídal oheň.

Doma jim to teď funguje na sto procent, až jsou z toho oba nervózní. Víc asi on, protože mu nestačí, že stíhá všechno. Má pocit, že vlastně nic neudělal. Kamarádka mi poslala e-mail, protože je nervózní z toho, že je nervózní on.

Myslím, že se oba hodí na nějakou výstavu dokonalé rodiny a někdo by je měl pochválit nebo se k této kuriozitě nějak vyjádřit. Proto jsem se rozhodla s jejím souhlasem uveřejnit kamarádčin dopis.

 

 

O co tedy jde…

„Jde o to, že on to zapíchne v práci co nejdřív a:

Vyřídí platby v bance, domluví Houskovi stavebko, oběhne lékárnu, vyzvedne balík na poště, vybere domů nějaké svíčky, vyzvedne kabát z čistírny, udělá nákup v Tescu a přiřítí se domu. Přebere a ukonejší Housku, připraví blbince na koupání, uklidí nákup, uklidí v bytě, vykoupe Housku, během kojení pověsí prádlo a začne připravovat večeři, přebalí, uhoupe a uspí Housku.

Výsledek je ten, že tady všechno funguje tak, jako v rodinách, kam se na dobu prvních týdnů nastěhuje matka nebo tchýně, aby tohle všechno dělala, já jsem učesaná, vyžehlená, namalovaná, večeře nejsou z mrazáku... Houska bulí minimálně".

...Ale!
Dogtor sedí po večeři na židli, má depresi. Protože: "Celý den jsem vlastně pobíhal od ničeho k ničemu, vlastně jsem se vůbec nezastavil, ale přitom za mnou nic není. Skříně zas nejsou natřené, mám pocit, že ti nepomáhám, v noci vstanu k Houskovi jen jednou, ...“

On si prostě v reálu vyzkoušel naplno tu druhou možnost z hlediska dělby práce, a to je Udržování rodinného krbu. Pořád nad ním visí ta otázka „A co jsi celý den vlastně dělal?“

Dělal právě to, že to tady vypadá stejně jako před tím. Je tu uklizeno, příjemně, nikdo nemá hlad,  jsme připravení na návštěvy i na katastrofy. O Vánocích jsme stihli vyrábět adventní věnce, měli jsme nad vchodem jmelí...

Já mám pocit, že je úžasný. On si připadá jako pitomec. Za ty miliony let dělby práce jsou ženský schopný se radovat z toho, že to všechno zase zvládly tak, aby to bylo stejný, zatímco chlapi potřebují mít pořád před chatrčí těch 5 000 kg čerstvě skoleného mamuta. U menšího zvířete začíná fungovat slepá skvrna a mají pocit, že zas nic neudělali.

Připadá mi to zajímavé, protože moc chlapů tohle ani nezkusí. Radši se zeptají: „A cos dělala celý den?!“