Když jsem se opět stěhovala od rodičů a nebylo to do podnájmu č. 37, anóbrž do vlastního bytu - tedy do matčina bytu, protože byl v místě, kde jsem potřebovala bydlet, zatímco můj dům je sice hezčí, ale trochu z ruky, asi 300 km, tak se mi máti snažila udělit spoustu dobře míněných rad. I výbava byla. Takže mi bylo přiděleno:
5 utěrek, kostkovaných, v barvě hnoje a slámy,
7 froté ručníků různých barev a velikostí,
neúplná sada příborů, které byly v krabici ve sklepě, protože si máma pořídila lepšejší,
neurčitý počet nádobí, které se nikomu nehodilo, vesměs rozličné reklamní sklenice a hrnky,
troje povlečení, opět různých barev a s drobnou vadou v tom smyslu, že používám mrňavé zápaďácké polštářky, ne ty velké místní, takže se mi místní povlečení nehodí,
vázu ve tvaru slona po babičce,
nerezovou pánev, bez teflonu nebo něčeho takového,
omáčník,
záclony doprovozené komentářem "To si nařasíš, jak potřebuješ, je tam našitá řasicí páska.",
stojan na toaletní papír a štětku,
sadu ozdobných dóz na sušenky. Bez sušenek.

Já si tu spoušť prohlédla a maminku jemně odmítla. Že bych si s dovolením vzala ty příbory, že ty mám spojené s dětstvím, ale stojan na hajzlák že fakt nechci. Ani ty povlečení a utěrky.
"A na co si budeš dávat ten papír?" zeptala se máti.
"Radši na zem, než abych se musela koukat na tohle."
Nakonec jsem si byt zařídila podle svého. Utěrky mám černé, ručníky bílé. Záclony žádné. Obývák taky žádný, na co? Místnost vyhrazená sezení u televize je nejpádnějším důkazem úpadku civilizace a v tom já nejedu. Na záchodě není stojan na papír, ale polička z popelnice, vybavená poučnou i zábavnou literaturou a na dveře jsme nalepily mapu severní Evropy, protože jsme neměly sílu je natírat.
Máti přijela na inspekci. První, z čeho málem dostala psotník, bylo zjištění, že všecko hnědé bylo odhněděno. To příšerné obložení v chodbě (hnědé), které bylo v módě někdy kolem r. 1985, sice nešlo sundat, protože za ním byla omítka jako v chlívku, ale šly zatmelit spáry mezi prkýnky a hlavně šlo natřít bílou fermeží. Když se ještě zrušil hnědý koberec a pod ním jiný hnědý koberec, abychom nalezly téměř secesní dlažbu se vzorem slunečnic, a když zmizely hnědé tapety, najednou byla z hnědého doupěte prostorná hala. Máti ovšem naříkala, že ten jekor v předsíni byl skoro nový a tapety ještě zachovalé a tolkéj škody. Kočka k mámině neradosti přispěla taky, protože si sedla před mámu, řekla "Mňaaau-uuuuau", což znamenalo "Obdivuj mě", a později se jí usadila na klíně a otřela všechny své volné bílé chlupy do jejího černého svetru na znamení přízně.
Matka od té doby vypráví, jak jsem nepraktická, ale myslím, že to je věkem. Občas to prokládá tím proslulým "My jsme byli jiní, lepší, míň rozmazlení". Možná je to pravda, ale s hnědožlutými utěrkami bydlet prostě nebudu.

Výbava je docela dobrá věc, což o to, ale jako u každého daru je vhodné si nějak diskrétně zjistit, co vlastně obdarovaný chce.
Vaše čtenářka Gentiana


K tomu není co dodat :-) Díky moc a zdravím! A máte recht!

Reklama