Tématem dne jsou rodiče a kontakt s nimi. Každý máme s rodiči jiný vztah a každý se s nimi vídáme jinak často. V našich redakčních příbězích si můžete přečíst například, že je dobré myslet na to, že tu rodiče jednou nebudou...

family

Vztah s rodiči dokresluje často i kontakt s nimi. K nejbližším lidem často pociťujeme silnou náklonnost a lásku, ale ta se může proměnit v zahořklost i nenávist. Neznám však nikoho, kdo by s čistým svědomím dokázal říct, že jsou mu rodiče lhostejní.

Klára Křížová: Myslete, na to, že tu rodiče jednou nebudou

Já už s rodiči nekomunikuji, protože mi oba před dvěma lety zemřeli. Nejdřív táta a za 3 měsíce máma naprosto nečekaně. Bylo to pro mne strašné nějak to normálně přežít.

Nechci psát vzletné řeči o tom, jak by si každý měl uvědomit, že tady jednou nebudou, a tedy mít s nimi dobrý vztah. Je normální, že když si s nimi nerozumíte, tak nejde usmívat se na ně a smést problémy stranou. Podle mé zkušenosti je ale fajn problémy s rodiči řešit. Vědět, že jste měli snahu, že jste udělali hodně pro to, aby vztahy byly hezké.

Sama na sobě dneska vidím, jak mě rodiče ovlivnili. Jak se dneska chvílemi chovám jako máma nebo jako táta. Jak čerpám z dětství, jak jdu po těch milých jistotách, vytěžujii podobné situace, které už jsem zažila. V duchu s nimi rozmlouvám, co by řekli na to, ce se mi povedlo, nebo naopak, co by mi poradili, když se mi nedaří. Jako úsměvné dneska vidím i to, že ve výchově používám stejné výkřiky typu: „Blbců je na světě dost. Když se nebudeš učit, budeš mejt kravám zadky! Nebo jak říkala máma: „Musíš se spolehnout jen na sebe, nikdo jiný to za tebe dělat nebude.“

Jakub D. Kočí: Nebyl jsem tátovi na pohřbu, teď mě to mrzí

S maminkou mám, myslím, dobrý a kamarádský vztah. Byly doby, kdy jsme se vídali každý den, a to jsme si byli tak nějak méně vzácní. Asi jsme si i méně vážili toho, co jeden pro druhého děláme. Dnes, když už spolu nebydlíme, ji navštěvuji tak jednou týdně. Vždycky dostanu něco dobrého k snědku a „na oplátku“ třeba něco opravím, poklábosíme také o všem možném...

Velké výčitky mám ale ve vztahu k tátovi. Již žel není mezi námi a kvůli jeho psychické nemoci nedopadlo dobře ani manželství rodičů. Když se naši rozváděli, procházel jsem ranou pubertou, a tak jsem viděl svět černobíle. Táta to u mě prohrál na plné čáře a já mu krátce poté nešel ani na pohřeb, jak jsem na něj byl naštvaný. Dnes s odstupem času a nabytými zkušenostmi vidím, jak moc jsem se v tátovi tenkrát mýlil a jak dovede být život složitý a zašmodrchaný.

Tati, promiň, křivdil jsem ti!

Klára Wimmerová: S mamkou si voláme každý den

S rodiči mám velmi úzký vztah, už jen díky tomu, že můj o jedenáct let starší bratr velmi brzy z domu odešel a já jsem vyrůstala v podstatě jako jedináček. Jako hýčkaný jedináček.

Největší šok asi nastal s mým odchodem na vysokou školu do Prahy, kam to bylo z jihu Moravy skutečně daleko, a dodnes nevím, kdo to nesl hůř, jestli já , nebo moji rodiče. Jezdila jsem domů co 14 dní, dlouhá léta, později jednou za 3 týdny, přišlo mi to normální, a že si někdo klepal na čelo a do daleko méně vzdáleného domova jezdil z koleje „jednou za uherák“, mi bylo jedno. Navíc jsem si, tehdy už jsme všichni měli mobily, volali nebo psali každý den. A tento stav trvá dodnes, i když je mi třicet.

Často se setkám s výrazem naprostého ohromení, jakmile to někde řeknu, naposled minulý týden na poradě, když jsme se bavili o tématech na příští týden. Vlastně jsem s tímhle nápadem přišla já, protože manžel se nedávno podivil nad protelefonovanými minutami z naší pevné linky... voláme si s mámou pořád každý den. A o čem že si povídáme? Často řešíme naprosto nepodstatné záležitosti, třeba jak se nám líbil v kině nějaký film, co říkala tetička z pátého kolena, co se chystáme v neděli vařit anebo jak u našich na chalupě zase krásně vykvetl kdoulovec.

Důležitý je ten kontakt.

Ta pevná linka a ty denní hovory, to je vlastně taková pupeční šňůra, kterou jsme asi nikdy nepřestřihli. Já se za to nestydím a nezáleží mi na tom, co říkají ostatní. Moji rodiče jsou součástí mého života, vděčím jim za všechno a to, že jim každý večer zavolám a zeptám se, co je nového, je to nejmenší, co pro ně můžu udělat. Když už jsou tak daleko a nemůžu je obejmout.

Téma dne 17. února 2012: Jak často se vídáte s rodiči?

  • Jak často se vídáte s rodiči?

Kontakt s rodiči, to je velké téma. Každý vnímáme jinak a každý k nim máme jiný přístup. Někdo kladný, někdo záporný. Pevně ale věřím, že nikomu nejsou rodiče tak říkajíc „jedno“. Pište mi své příběhy o tom, jak často se s rodiči stýkáte a proč. Modelů je mnoho, někdo vídá rodiče každý den, někdo další jednou za rok. Jsem zvědavý, jak je to u vás! Za svůj příběh můžete získat dárkový balíček čokolád Merci v hodnotě 500 korun s díkem pro rodiče za to, že jsou.

Váš příspěvek ať je dlouhý alespoň jako předchozí podstavec a zašlete ho nejpozději 17.2.2012 do 15.30 hodin na e-mailovou adresu redakce. Tedy chcete-li mít šanci na uveřejnění.

Merci

Reklama