Reklama

 

 

Měla jsem to veliké štěstí, že mne život opravdu obdaroval...

Skvělými rodiči, dětstvím, které mi každý závidí, dvěma krásnými a zdravými dětmi, vítězstvím nad zhoubnou nemocí, chalupou na Kokoříně, dosud čtyřmi pejsky, jedním méně než průměrným manželem, jedním o trochu lepším manželem, jednou báječnou  nevěstou vybavenou nezměrnou trpělivostí a zatím jednou andělskou vnučkou.

 

Moji rodiče, na které nemohu nikdy zapomenout a kteří mi do života dali skvělou výchovu a jsou po celý můj život mými vzory, již bohužel řadu let nežijí. Nemohu jim tedy říci, jak moc jsem jim vděčná a jak moc jsem je měla ráda. Čas nelze vrátit, musíme jít vpřed a je třeba žít tak, aby člověk nikdy nemusel prosit za odpuštění.

 

Snažila jsem se proto podle svého nejlepšího svědomí předat vše svým dětem a ještě přidat to, co jsem se sama naučila od života a považovala jsem za výchovné, pozitivní, morální, správné a prospěšné.

 

Několik let se obě moje děti zdály být naprosto výchově rezistentní a život s nimi byl prostě nesnesitelný. Až teď, kdy je jim 30 let, konečně zjišťuji, že moje slova nepadala na neúrodnou půdu, a musím říci, že jsem na obě své děti docela pyšná. Nejsou žádné zázraky, ale vedou si dobře.

 

Jsem šťastná, že mi bylo dopřáno vidět je vyrůst a dospět, i když jsem si musela projít peklem, ze kterého také nemuselo být návratu. Jsem ráda, že mne potkalo takové neštěstí, jako je zhoubná nemoc. Pomohlo mi to přehodnotit životní náhled i celý dosavadní život a nasměrovalo mě to tou správnou cestou, kde já nemám tolik velký význam jako ti druzí.

 

Nemusela jsem se dožít ani všech mých pejsků, kteří byli zlatí a učinili nám ze života ráj, počítajíc v to i rotvajlerku, i když několikrát sežrala maso i štrůdl celé rodině, jednomu velmi váženému sousedovi natrhla kalhoty i se zadkem a na ulici ji popadala často rdousící nálada...

 

Nebylo by zcela ani mých manželů, jež mi ze života dělali peklo i ráj střídavě, ten první tak intenzivně, že se to opravdu již nedalo vydržet. Po 20 letech marného snažení jsem musela složit zbraně. Na druhého jsem naštěstí vynalezla po 6 letech jakýsi systém, i když žít s ním je jako pobývat s načasovanou bombou, u které nevíte, kdy vybuchne a zničí vše, na čem jste se pracně pachtili. Do výbuchu je ale k zulíbání.

 

Kdybych bývala ve svých 27 letech odešla z tohoto světa, neměla bych ani chalupu na Kokoříně, kde s radostí a dobrovolně vstávám s východem slunce a do pozdního večera pracuji na zahradě. Nevynechám zde příležitost toulat se přírodou a čím dále tím více usedám v němém úžasu nad její krásou, dokonalostí, organizovaností a tolika tvářemi.

 

Své vnučce vtloukám do hlavy všechny své poznatky a to, co mne život naučil, v naději, že jí to  pomůže její bytí na této planetě usnadnit a zpříjemnit.

 

Mojí vnučce Báře hodně čtu a vyprávím. Prožíváme spolu úžasné večery, kdy ležíme ve veliké posteli, držíme se za ruce a já jí čtu podle jejího přání o zlých či hodných kocourech, vodnících, zvířátkách a vůbec o všem.

 

Bude-li na mne vždy v dobrém vzpomínat, tak jako já často pomýšlím na své rodiče, potom snad ani více od tohoto života nemohu žádat.

 

Líbí se vám tento příběh?
Napište do diskuze jeho pisatelce vaše hodnocení...