Vdávala jsem se – z dnešního pohledu – velmi mladá, nahlíženo ale optikou tehdejších časů – v nejlepších letech.

Bylo mi sladkých dvacet a do svazku manželského jsem vstupovala z čisté lásky. Žádné dítě na cestě, které by uspíšilo podání žádosti o uzavření sňatku … pouze čistá a vzájemná láska.

 

Zmasírována maminčinými radami, babiččinými předpověďmi a náležitě poučena o tom, co je povinností manželky, jsem svou novou životní úlohu brala nesmírně vážně.

 

Hned od prvních týdnů jsem byla rozhodnuta pečovat a teplo našeho manželského krbu až do roztrhání těla. Učila jsem se vařit a neodradilo mě ani to, že mé prvopočáteční výtvory končily spláchnuty kdesi v městské kanalizaci, prala jsem, žehlila, cídila a šmejdila po bytě a cítila jsem se nesmírně důležitě. Asi jako když mi bylo pět let a maminka mi dovolila umýt nádobí.

 

Když se blížily naše první samostatné společné Vánoce (ty úplně první manželské jsme prožili s širší rodinou), byli jsme již tři. Pocit vlastní veledůležitosti nabyl obřích rozměrů a já jsem se rozhodla připravit Štědrý den a všechny s ním spojené svátky co možná nejlépe. S miminem na hřbetě jsem z gruntu gruntovala, což se mi nikdy nedařilo dokončit – ó, jak jsem byla tehdy hloupoučká a naivní – pekla cukroví - přičemž jsem každý druhý plech sypala do odpadkového koše, jelikož jsem místo hlídání trouby chovala řvoucího kojence… Zkrátka výchova a předešlý život se na mě podepsaly víc, než je zdrávo. Tak to alespoň vidím dnes.

 

Tehdy jsem ale s nelíčeným zoufalstvím naslouchala při procházkách s kočárkem ostatním maminkám, které se chlubily, že už mají vydrbané šuplíky i srovnané sirky v krabičkách. Propadala jsem panice, že tohle jsem ještě nestihla, a zlomila sama nad sebou hůl. Jsem nemožná. Ani nedokážu své rodině připravit krásné Vánoce.

 

Den před Štědrým dnem jsem se rozhodla, že všechny  předchozí katastrofy a nesplněné úkoly trumfnu jedním jediným počinem. Počinem, který je hoden obdivu, zvlášť, pokud se vynásobí mými téměř dvaadvaceti lety a několikaměsíčním dítětem.

Upeču vánočku! Rozhodla jsem se směle a okamžitě začala študovat v kuchařské knize.

Z několika druhů jsem vybrala ten nejnáročnější – vroucně jsem si přála, aby můj konečný výtvor byl nominován nejméně na Nobelovu cenu, a byla jsem ochotna při jeho tvoření vypustit třeba duši.

 

Vyběhla jsem nakoupit potřebné ingredience a začala pracovat. Nebudu vás unavovat podrobným popisem zpracovávání těsta, při kterém mi málem upadly obě dvě ruce, zdlouhavým loupáním mandlí, ani výkladem, jak se plete cop ze čtyř kusů.

Zkrátka a dobře – za pár hodin byla na světě. Nádherná, souměrná, vejcem potřená a mandlemi posypaná kráska.

Snad nikdy v životě jsem se sebou nebyla tak spokojená. Slavnostně jsem krásku šoupla do vyhřáté trouby a začala se duševně připravovat na nehynoucí ovace, chválu a bezbřehou vděčnost svého manžela.

 

Nic z toho se ale později nekonalo. Kráska se v troubě nějak zdrcla a když jsem ji pak krájela, málem jsem přišla o nejostřejší nůž, který byl v naší kuchyni. Zkrátka – bylo to fiasko. Žvejkavá lepivá hmota letěla do popelnice a já jsem zamáčkla slzu beznaděje. Štvalo mě to a mrzelo zároveň a tehdy jsem v sobě objevila zabejčenost téměř buldočí.

 

Druhý rok, den před Štědrým dnem, jsem celý vánočkový ceremoniál zopakovala. Když jsem na upletený výtvor zapichovala párátka, aby se vrchní cop nesesul ke kraji, připadala jsem si jako když provádím Woodoo a zaříkavala jsem tu bestii, seč mi síly stačily.

Z trouby jsem posléze vytáhla nadýchaný zlatavý oblak a oči se mi zalily vděčnými slzami. Triumfálně jsem svůj vlastnoručně vyrobený zázrak nakrájela … kousla … a vyplivla. Nějakým nedopatřením jsem do těsta zapomněla dát cukr, a vánočka tím pádem chutnala jako dvakrát přežvejknutá houska.

 

Třetí rok jsem byla přesvědčená, že po dvou neúspěšných pokusech mám již všechny chyby vychytané a vánočka, kterou letos vytvořím, bude opravdovým skvostem. S bříškem, které mělo všechny znaky devátého měsíce těhotenství jsem statečně mísila a motala copánky, povídala si s dcerkou o Vánocích a slibovala jí, jak si na vánočce pochutná.

Společnými silami jsme ji dokončily a slavnostně uložily do trouby. Poté jsme se zabraly do lepení papírových řetězů a malování obrázků …. a na vánočku v troubě jsem vzdechla až ve chvíli, kdy náš – již vánocemi provoněný byt – zaplavil štiplavý čmoud a zápach spáleniny.

Mohutně jsem si pobrekla a odnesla tu černou příšeru do věčných lovišť.

 

Další rok jsem byla pevně rozhodnuta troubu po vložení vánočky neopustit a důsledně hlídat. Mezitím, co se vánočka zdařile pekla, vrátil se manžel s velkým nákupem. Vyložil ho na pult a dostal úžasný nápad a hlavně chuť na borůvkový koktejl, který si ihned začal - s mužskou praktičností - v tom binci na pultě připravovat. Ano, tušíte správně. Koktejl se rozlil a zbarvil do fialova všechno v okruhu cca jednoho metru. Manžel na mne vrhl omluvný pohled a jal se odchytit naše dvě holčičky, aby tu spoušť nerozšlapaly po celém bytě. Já jsem se pustila do očisty kuchyně a na vánočku jsem opět úplně zapomněla.

Když jsem pak za všudypřítomného smradu vytáhla z trouby uhelný kráter, bezmocně jsem si sedla na zem a rozeřvala se na celé kolo. Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích, štkala jsem jako kdyby mi náhle umřela půlka příbuzenstva a  nesmírně jsem se litovala. Do reality mě vrátila až manželova konejšivá věta a něžné pohlazení: „Neplač, Jaruško. Příští rok se ti ta vánočka už určitě povede. Uvidíš.“ Snažil se mě políbit, ale nedala jsem mu šanci. Vztekle jsem si otřela slzy a usadila ho větou, kterou by ode mne za normálních okolností nikdy neslyšel: „Já se ti příští rok na nějakou vánočku vyseru, rozumíš?“

 

Svůj slib jsem nedodržela... Další rok jsem s vložením vánočky do trouby čekala až do chvíle, kdy přišel manžel domů, převzal obě děti a pod pohrůžkou, že budou bez večeře, jsem jim zakázala vrátit se dřív než za dvě hodiny.

Slib dodrželi. Přišli krásně vyvětraní a na stole je čekala nádherná, nadýchaná a voňavá krasavice. Pyšně jsem se natřásala a vřele přijímala manželova obdivná slova. Tak konečně bylo mé úsilí zdárně zakončeno. Ano, ano, trpělivost přináší růže. Uplynulé vánočkové peripetie byly zapomenuty a když jsem pak krájela tu jemnou lahůdku, opravdu jsem měla pocit, že bych si tu nobelovku snad i zasloužila.

 

Na zem mě ale nemilosrdně posadila tchyně, která přišla na návštěvu. Zakousla se do té mé pýchy a pronesla zásadní větu, kterou jsem jí nikdy nezapomněla: „Hmmm, Jarko, není ta vánočka nějaká nedopečená?“

Nebyla! Byla vynikající! Zatmělo se mi před očima. Vytrhla jsem tchyni talířek z ruky a odešla se vyvztekat do ložnice.

 

A od těch dob jsem již nikdy, opravdu nikdy vánočku nepekla. No uznejte sami – mám já něco takového zapotřebí? :o))

 

 

Reklama