Sousedy si člověk nevybírá. Je to stejné jako s tchýní. Vyberete si manžela a máte tchýni, vyberete si byt a máte souseda...

A sousedé jsou zrovna tak rozdílní jako tchýně; hodní, chytří, flegmatičtí, nesnesitelní. Někde jsem slyšela, že tchýně je risk v loterii jménem Manželství.

Dovolte mi tuto moudrost trochu poupravit: Soused je risk v loterii jménem Bydlení.

 

Náš soused je pes.

Pes bez výcviku, bez lásky, bez očkovacího séra proti vzteklině.

Náš soused je pes nakažený vzteklinou.

 

Nadává dětem ráno, nadává lidem odpoledne, nadává celému světu pořád.

Inu, každý jsme jiný. V hádkách a sprostých slovech vidí asi smysl života...

 

Byl krásný letní den a při obědě padla u stolu otázka: Co večer podnikneme?

Romantická večeře?

Ten nápad se líbil mně i manželovi. Najíme se (a nebudu muset vařit, úžasné), posedíme při svíčkách (že by návrat romantiky?) a možná i na sex dojde (fakt možná).

Odpoledne jsem dětičky pěkně odvedla k našim a v půl osmé jsme s manželem vyrazili vstříc naší Romantické Večeři.

Večeře byla dobrá, drahá a já se polila červeným vínem.

 

Návrat domů nám zpříjemnil tajemný zvuk vyjícího psa.

Měsíc svítil, hvězdy blikotaly a nočním vzduchem se neslo ono podivné haaaaaúúúúúú.

Haaaaaúúúúúú, doprovázející každý náš krok. Haaaaaúúúúúú, které sílilo jako hurikán.

Ano, hádáte správně ... naše milovaná fena svolávala smečku. Podle psích hodin, byl nejvyšší čas vrátit se domů. A tak volala a volala a volala. Volala tak vehementně, že několik dalších psů se slitovalo a v zoufalém volání jí pomohlo.

Během pěti minut se haaaaaúúúúúú neslo z každého bytu na sídlišti, ve kterém bydlel pes se svojí lidskou smečkou.

 

A ono haaaaaúúúúúú neuniklo bohužel ani našemu sousedovi.

I přesto, že trvám na svém nařčení, že soused je pes nakažený vzteklinou, ověřenou informaci, že vyl i on bohužel nemám.

 

Na druhý den jsme opět vyrazili k našim, vysvobodit chudáky rodiče z teroru, který jim vnuci připravili.

Odpolední počasí zářilo v barvách jedné nejmenované argentinské telenovely...

(nápověda redakce: motýlci a kytičky)

...a naše pětičlenná rodinka se spokojeně vracela domů.

Ale poklidná odpolední idylka nám ten den nebyla souzena.

Soused pes zametal před vchodem chodník. I přesto, že mé oči neslouží zdaleka tak, jako za mých mladých let a i přes to, že návštěva očaře je skutečně nezbytná, ba do nebe volající, poznala jsem ho už z dálky.

Jeho vytahané, modré tepláky tvořily obrovské boule díky teplému jižnímu větru. A modrá, neméně vytahaná tepláková bunda obepínala tělo, za které by se nemusel stydět ani Homolka starší.

 

Ve vzduchu jsem již necítila zdravou městskou vůni léta, nýbrž zápach problému.

A můj nos mě ještě nikdy nezklamal.

 

Přiblížili jsme se na deset metrů, na osm metrů, na pět metrů.... A koště přestalo mést neviditelný prach.

Soused pes se na nás otočil v plné své kráse, otevřel svá velká a bezzubá ústa a vodopád nadávek se na nás sesypal jako starý, zanedbaný dům:

„Vy.... píííííp....ten váš čokl tu řval jak...píííííp... Kdo má poslouchat to vytí toho...píííííp...čokla!!!!!“

Můj starší syn měl během jedné minuty neuvěřitelně obohacenou zásobu sprostých slov.

 

Manžel nejprve s ledovým klidem sousedovi psovi odvětil, že pryč jsme včera byli hodinu a půl, a to ještě v době před nočním klidem.

Efekt nulový. Soused pes přitvrdil.

I manžel přitvrdil.

Chytla jsem děti a táhla je do vchodu našeho domu, který skýtal bezpečné místo před útokem slov, která i mě přiváděla do rozpaků.

„Jste normální prasata! Prasata!!! Nic víc než prasata!!!“ bylo poslední, co se k nám doneslo.

 

S úlevou jsem odemkla dveře bytu. Klid a ticho mě objalo a já vděčně přijala jeho horkou náruč.

„Maminko, já nejchem plase...“ Adámek se posadil na koberec a bradička se mu klepala jako kapota našeho starého auta.

Objala jsem syna. „To víš, že nejsi! Jsi kluk! Kluk Adam, žádný prase.“ Zoufalství v jeho očičkách mě bodlo u srdce a uvolnilo lavinu nenávisti k té hrozné osobě s koštětem.

„Nejchem plase?“ Touha po ujištění, že skutečně, ale skutečně není prase mu plála z očiček jako olympijský oheň.

„Ne, nejsi prase. Jsi kluk Adam.“ Dala jsem mu pusu a na důraz svých slov kývla významně hlavou.

Usmál se a s úlevou si běžel hrát do pokoje.

 

Uvařila jsem kávu a snažila se z hlavy vypustit toho bezzubého psa, který je naším sousedem.

„Bugeme si plohlížet?“ Adam přiběhl s knížkou a já cítila potřebu mu vynahradit ten dnešní ošklivý zážitek.

Vzala jsem si ho tedy na klín a prohlíželi jsme si podrobně každou stránku.

„Jé, tady je auto a mašinka...,“ poctivě jsem pojmenovávala každý obrázek. „A tady kůň a prase...“

Bum!, kniha letěla do kouta. Adam seskočil z mého klína, bradička se opět proměnila v kapotu, oči byly plné zoufalství ... zoufalství a vzteku. „Ne! Plase ne! Nejchem plase! Neci plase!...“

Tak doplácíme my matky na nepozornost.

 

Synka opět uklidnit již trvalo o poznání déle.

Knihu jsem schovala a do večera si dávala zatraceně dobrý pozor, abych třeba jen nevědomky nevydala zvuk podobný praseti.

A zvládla jsem to.

Při večeři už byl Adámek klidný, milý andílek.

Pomalu jsem ujídala z talíře, když jsem si všimla, jak Adámkovi upadl kus masa přímo na koberec.

Otevřela jsem pusu, abych na manžela zařvala Neříkej to!

Avšak byla jsem příliš pomalá.

„Adame, ty si ale prase,“ řekl manžel s hrobovým klidem. A netuše nic o nové alergii našeho syna na ono zvíře se dál věnoval jídlu.

I dětem dojde trpělivost. I dětem přeteče onen kalich.

A Adámkovi přetekl.

Zahodil lžíci, postavil se na židličku a z plných plic zařval: „Já nejchem plase! Já chem kluk! Kluk Adam! Ty chi plase tatínku!“

 

A bylo to. Příjemný, rodinný večer mohl začít.

 

Na závěr chci jen dodat, že Adámek zůstal nepotrestán, jelikož byl manžel ihned obeznámen s novou alergií našeho syna a soused pes je stále infikován vzteklinou.

 

P.S. Veřejně se omlouvám všem hodným psům. Rozhodně zde uvedené přirovnání nebylo záměrně smýšleno na jejich adresu. Až vymyslím vhodný název pro onoho souseda, s okamžitou platností ho přejmenuji.

Reklama