"Vždycky jsem si myslela, že své dvě děti vychovávám dobře a že z nich budou slušní a poctiví lidé," začíná své vyprávění paní Milada a pokračuje: "Když měla Danuška pět let a Vojta deset, zemřel mi manžel. Zůstala jsem na děti sama, což bylo samozřejmě náročné, ale zvládali jsme to docela dobře.

Když bylo Danušce asi čtrnáct, začala si hodně stěžovat, že ji mrzí, že nemáme peníze a že všechny její spolužačky chodí skvěle oblékané a ona se za své oblečení stydí. Že všichni spolužáci chodí do kina, jezdí s rodiči na výlety a ona pořád sedí doma. Mrzelo mě to, protože jsem opravdu svým dětem dávala maximum, na Danušku jsem šila, aby nás její oblečení stálo co nejméně peněz, ale aby zároveň slušně vypadalo.

I kvůli naší finanční situaci se Danka rozhodla, že se vyučí švadlenou a její jediná vidina byla, že už za tři roky si bude vydělávat své peníze.
Tři roky utekly jako voda a dokončila školu. A nastal problém se sháněním práce. Danušce se do ní totiž moc nechtělo. Nebavilo ji vstávat brzo ráno a jet do podniku, kde si sehnala hned po vyučení práci. Prý se celý den nezastaví, ruce i záda ji bolí od osmihodinového sezení u šicího stroje.

Po půlroce práce se Danuška vdávala. Byla těhotná a brala si kluka, se kterým chodila asi tři měsíce. Upřímně řečeno, už tehdy jsem ji podezřívala, že otěhotněla proto, aby se dostala z práce pryč. Věděla totiž, že kdyby odešla "jen tak", tak bych jí vyčítala, že si neváží toho, že má práci.

A aby toho nebylo málo, Danka čekala dvojčata. Když se narodil Dominik a Anetka, začalo Danuščino stěžování nanovo. Nemá peníze na lepší plíny, děti chodí oblékané ve starém oblečení po ní a po jejím bratrovi, nemůže jim kupovat ovoce, nemůže jim vyzdobit pokojíček, nemohla si koupit ani pořádný kočárek. Její manžel už z věčného stěžování šílel, našel si práci u autodopravy, jezdil s kamionem dálkové trasy a začal vydělávat poměrně dost peněz. Řekla bych dost pro normální rodinu, ale Dance asi nestačilo ani to.

Tehdy si vzali svou první půjčku. Koupili a spravili si za ni byt, a i když spláceli dost peněz, pořád jim zbývalo i na slušný život. Danuška si jednoho dne ale umanula, že začne podnikat a vezme si do pronájmu hospodu. Doma se kvůli tomu hodně hádali, ale Danka si nakonec prosadila svou, ostatně jako vždycky.

Na zařízení hospody ale potřebovali další peníze. Souhlasila jsem proto, že si můžou vzít půjčku na mé jméno, protože na sebe už by další nedostali. Stejně jim pomohl i Vojta, Dančin bratr. Jak jsem se dozvěděla později, stejně jim "vypomohli" další čtyři Dančini kamarádi, jeden z nich jí dokonce půjčil své celoživotní úspory, dvě stě tisíc korun.

Hospoda docela prosperuje, má svou stálou klientelu a určitě vynáší dost peněz. Danka i její manžel jsou celý den v práci, já, protože jsem v důchodě, hlídám děti. Z Danušky se stala "paní podnikatelka". Měsíčně si kupuje oblečení za deset, dvacet tisíc, na dětech taky nešetří. Každý týden chodí na kosmetiku, dvakrát do týdne ke kadeřnici, každý týden si nechává udržovat své gelové nehty. V bytě si kompletně nakoupila nový nábytek, elektrotechniku, v létě byla celá rodina v Egyptě.

Hezký život, že? Problém je ten, že Danka nesplácí své dluhy. Ti, na něž si vzala půjčku, už splácí za ni. Ti, kdo jí půjčili peníze "na ruku", už je pravděpodobně neuvidí. A Danuška utrácí ve velkém stylu. A já přemýšlím, jak to všechno dopadne? 
Jak to, že se mi nepovedlo vychovat své dítě tak, jak jsem chtěla?"

A co na to říká odborník na právní otázky, Mgr. Markéta Tillerová?
"Lidem jako je Dana jejich chování většinou dlouho prochází. Nejdřív si zpravidla ve velkém půjčují od blízkých lidí, kteří přeci jen nedbají na papíry, a víc než na penězích jim záleží na štěstí jejich ... (dcery, vnučky, sestry ...),  pak se krotí a od těch méně blízkých si půjčují v malém. Ale jak praví známé přísloví: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne."

Ti, kteří si kvůli ní půjčili peníze, by se mohli vzpamatovat a přestat planým slibům věřit a svých peněz se začít u soudu domáhat. Jejich situace bude asi hodně složitá, protože jí  nejspíš peníze dali na dobré slovo, nemají na to žádnou smlouvu, jen svou víru v její slušnost.
Budou-li se chtít svých peněz domoci u soudu, budou muset prokázat, že Daně peníze půjčili, že jí je nedarovali. Prokáží-li, že jí peníze půjčili a že je měla vrátit, mají tři roky (počínaje dnem, kdy měla dluh vrátit nebo kdy měla zaplatit jednotlivou splátku) na to, aby na ní u soudu podali žalobu.

Pokud  půjčku prokáží a Danu včas zažalují, tak Dana za čas zjistí, že její krásný nový nábytek je uložen u soudního exekutora, který právě rozhoduje o jeho prodeji, že na účtě není dost peněz na zaplacení kosmetiky, protože penízky z účtu nechal exekutor strhnout, anebo může dokonce přijít o střechu nad hlavou, pokud jsou dluhy skutečně velké.

Dana by také jednoho dne mohla zjistit, že je z ní "poloviční člověk", že o svém majetku nemůže vůbec rozhodovat a že cokoli si koupí, to patří v podstatě někomu jinému, a to správci konkurzní podstaty. K tomu by mohlo dojít v případě, že by měla hodně věřitelů, kteří by byli schopni své pohledávky prokázat, že by její dluhy byly tak velké, že by byla v úpadku (tedy by měla víc dluhů než majetku) a že by některý z věřitelů podal návrh na konkurz.

Ještě horší situace by nastala, kdyby se některý z věřitelů rozhodl, že toho má skutečně dost a místo toho, aby se své pohledávky domáhal za pomoci soudu, by si najal vymahačskou firmu. Praktiky leckterých vymahačských firem rozhodně nelze považovat za právně čisté, některé dokonce zakládájí trestné jednání, ale věřiteli se svým způsobem nelze divit..."

Názor psycholožky Sylvie Petrákové
"V případě Dany je možné, že její pocit z dětství, kdy měla dojem, že oproti vrstevníkům trpí nedostatkem, ji přivedl do situace, ve které nyní je. Její matka se sice snažila, aby děti měly všechno co potřebují, ale bohužel, v tomto směru Danu pravděpodobně neovlivnila. Neměla by si to dávat za vinu, protože asi dělala všechno, co bylo v jejích silách.

Bohužel, Dana se dostala do "začarovaného kruhu", ze kterého v současné situaci není cesta ven. Staré dluhy řeší novými a peníze, které vydělá, utratí za nákladné věci, bez kterých už si svůj život neumí představit. Především by si měla uvědomit, že nemůže takto žít do nekonečna a bude se muset velice uskromnit a začít myslet na své děti, které by díky její marnivosti mohly přijít o matku.

V její situaci se může také stát, že se ona nebo manžel psychicky zhroutí, protože už neunesou problémy, které je čekají. Daně by určitě pomohla také návštěva psychologa, který by jí pomohl ujasnit si životní priority."

Vyprávění paní Milady zpracovala             

   
Reklama