Lucie Cekotová je maminka tří dětí, z nichž dvě učila v domácí škole. Proto jsem ji kontaktovala a zjistila pro vás, jak v její rodině domácí vzdělávání fungovalo. Informace jsou o to cennější, že obě děti už přestoupily na "klasickou" školu, a vy máte možnost přečíst si, jak tuto adaptaci zvládly.

K domácímu vzdělávání u Cekotů přešli v době, kdy měl Vojta nastoupit do 5. třídy ZŠ a Maruška do 3. třídy ZŠ. A protože je u nás možnost domácí školy povolena jen pro první stupeň základní školy, Vojta se doma s mámou učil jen jeden rok, Maruška tři roky. Nejmladší Zdislávka měla v té době pět let, byla tudíž "předškoláček".

Paní Lucie: "Díky tomu, že jsem vlastně jeden rok učila dvě děti rozdílného věku - 3. a 5. třída a ještě k tomu jsem musela nějak zabavit předškolní dítě, byla domácí škola dost náročná na organizaci. Některé činnosti jsme mohli dělat všichni dohromady - výtvarka, vycházky, pracovní činnosti, pohybové aktivity, hudebka, ale i řadu věcí z prvouky/vlastivědy a přírodovědy. U předmětů, kde to buď logicky nešlo (čeština, matematika, jazyky), jsem se věnovala jednomu "žákovi" a druhý měl buď samostatnou činnost (hodně jsme využívali počítač), nebo přestávku.

Dopoledne jsme vždycky zvládli veškeré naplánované učivo, odpoledne měly starší děti volné pro své zájmy, kterých měly hodně, a já jsem měla čas na domácnost a na Zdislávku. Popřípadě jsem se mohla věnovat práci, abych neztratila kontakt s profesí."

Působily vám některé předměty při vyučování nějaké zvláštní potíže?
Paní Lucie:
"Myslím, že s různými předměty se nebylo třeba nějak zvlášť vypořádávat. Já jsem ovšem měla to štěstí, že jsem jako překladatelka neměla problém s výukou jazyků, která je povinná od 4. třídy. Pokud vím, někteří rodiče to řešili soukromými placenými hodinami. Tam, kde je takových rodin víc (Praha), se lze dohodnout s jinými rodinami, které učí doma - někdo třeba může učit více dětí angličtinu, jiný rodič dejme tomu výtvarku nebo hudebku. Trochu problém byl v panelákovém bytě v zimě tělocvik. Řešili jsme to různě: chodili jsme plavat, sáňkovat, bruslit, provozovali nejrůznější pohybové činnosti na vycházkách, rozcvičky (třeba na velkém rehabilitačním balonu) v obýváku. Jinak měly děti samozřejmě nejrůznější své pohybové aktivity odpoledne."

A co váš manžel, zapojoval se také do domácího vyučování?
Paní Lucie:
"Můj manžel má časově náročné povolání (je novinář), takže jeho účast byla spíše nárazová, běžný školní provoz byl na mně. Mimo to, že byl u nás doma "přes počítače", jeho parketa také byly technické exkurze - buď všichni, nebo jen děti s tatínkem jsme navštívili jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně (tam je zvlášť zajímavá expozice pro veřejnost, vřele doporučuji), přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně, výrobu ručního papíru ve Velkých Losinách..." 

Pokračovala jste v domácí výuce také s nejmladší Zdislávkou?
Paní Lucie:
"Zdislávce je teď 10 let a od září chodí do třetí třídy církevní ZŠ. Tu doma neučím především proto, že je tělesně postižená. Jedna jsem měla strach, že by případné vzdělávací neúspěchy byly některými odpůrci domácí školy přičítány právě jejímu vzdělávání doma a také má Zdislávka velice ráda společnost jiných dětí, a ta by se u takto postiženého dítěte zajišťovala hůře než u dětí zdravých."

Splnilo domácí vyučování vaše představy a očekávání?
Paní Lucie:
"Nejen to, spíše je daleko předčilo. A musím říct, že naše děti na tu dobu dodnes velice rády a často vzpomínají. Obě dvě děti společně jsem učila vlastně jen jeden rok, ale i za tu dobu jsme se jako rodina úžasně sžili, mohli jsme dělat dohromady spoustu věcí, na které bychom, při systému škola + úkoly + zájmová činnost, neměli čas. Další rok už jsme si spoustu věcí nemohli zopakovat, protože Vojta už chodil do klasické školy, takže jsme se museli přizpůsobit běžné organizaci školního roku."

Co se týče vzdělávací stránky domácího vyučování u Cekotů, uměly obě děti, Vojta i Maruška, všechno, co měly umět podle osnov, plus něco navíc. Vojta je dysgrafik a češtině i angličtině domácí škola jen prospěla, hodně si je vylepšil. Maruška se navíc ještě učila španělsky.

Jak to bylo s adaptací dětí na klasickou základní školu?
Paní Lucie:
"Ani jeden z nich neměl problémy s návratem do běžné školy. Vojta se vracel po roční "stáži" v domácí škole do stejné třídy, kde měl většinu kamarádů, s nimiž se samozřejmě ani během toho roku nepřestal stýkat. Teď studuje druhý ročník střední školy.
Maruška šla po třech letech doma v 11 letech rovnou na internát. Studuje totiž již čtvrtým rokem osmiletou baletní konzervatoř. Zpočátku se jí zdálo, že děti ve třídě jsou příliš hlučné, ale během měsíce se adaptovala a jiné problémy nikdy neměla. Ani s učením, ani s kolektivem. Studuje s vyznamenáním.

V domácím škole ale vlastně pokračujeme pořád. Když děti ve škole něco nepochopí, potřebují něco znova vysvětlit, opět nastupuju já, jako učitelka. V osmé třídě měla třeba Maruška problémy s chemickým názvoslovím, což už jsem si ze školy nepamatovala. Musela jsem si to tedy znova nastudovat a nakonec jsem jí to vysvětlila lépe než profesor ve škole - vystudovaný chemik - a Maruška při zkoušení dostala jedničku."

Má, podle vás, domácí vyučování také nějaké nevýhody?
Paní Lucie:
"Myslím, že o výhodách jsem toho napsala už hodně. Možná je to i tím, že člověk má tendenci vzpomínat spíš na to dobré, ale na nějaké opravdu velké problémy se nepamatuji. Jistěže byly některé věci náročné - třeba právě to, že doma byli dva školáci v různých třídách plus ještě menší, navíc postižené dítě. Dalo dost práce vypracovat si systém, aby se jednak všechno stihlo, včetně oběda, a také aby byli všichni spokojení.

Domácí škola je zároveň finančně dosti náročná. Prakticky totiž znamená výpadek jednoho příjmu. Já jsem sice trochu pracovala, aspoň po večerech, protože mi to moje profese umožňovala, ale co kdybych byla dejme tomu zdravotní sestra?

Pro nás to byla záležitost volby: vybrali jsme si raději "být" (spolu), než "mít" (mnoho věcí, bez nichž se člověk často obejde). Opravdu vážné ekonomické problémy jsme nikdy neměli.
Ale znám i rodinu, která z finančních důvodů musela s domácí školou přestat.

Takže opravdu nemohu říct, že by mi na domácím vyučování něco vyloženě vadilo, ale na druhou stranu ani netvrdím, že to je procházka růžovou zahradou. Je to náročná činnost pro silně motivované lidi, je to činnost z podstaty věci velice kreativní, což někomu vyhovuje, ale někomu nemusí. Je to velké obohacení pro život (teď myslím pro můj život, i když pro děti doufám taky), ale určitě není zadarmo, stojí spoustu času a energie."

Paní Lucie: "I když vzdělávací výsledky dětí byly více než výborné, za nejcennější opravdu považuji čas, který jsme měli možnost spolu strávit."

                                 
Reklama