Reklama

K vyhledání těchto informací mne vedlo chování mého půlročního syna. Jakmile se zapne televize, upře svůj pohled na obrazovku a přestane si hrát.  Jeho pozornost nejdéle udrží kreslené postavičky provázené melodickou hudbou, lhostejno, zda jde o pohádku či reklamu zaměřenou na dětského diváka.
Velmi mě také překvapila úzkostná reakce mé tříleté neteře, která při pohledu na známé hrdiny  kresleného dětského seriálu, kteří se navzájem mlátili, začala plakat a křičet: ,,Ať toho nechají, vždyť ho to bolí!“  A co agrese v TV a jednání dospívajících a dospělých? 

 

Studie zabývající se vlivem televize na lidské jednání a chování mají již dlouholetou historii.

S trochou nadsázky lze říci, že diskuse o moci a úloze „blikající obrazovky“ trvají již od jejího prvního rozsvícení. V USA se tak oficiálně stalo v roce 1939. Tehdy se televize setkala s rozporuplnými reakcemi. Někteří jí předpovídali krátký život, jiní vizionáři již tehdy viděli obrovské možnosti, které se právě otevíraly. Sociologové ani psychologové v té době ještě nevěnovali vznikajícímu fenoménu větší pozornost. Sociální kritik E. B. White  již tehdy řekl: „Věřím, že televize bude zkouškou moderního světa… Povede buď k rozvoji, nebo k záhubě. Tím jsem si jist.“

K většímu rozšíření televizních přijímačů v domácnostech došlo až po roce 1946. V té době již lze zachytit vzrůstající zájem o vliv televize a televizního násilí a dokonce i několik studií věnujících se tomuto problému. V roce 1972 proběhla pod záštitou amerického Surgeon general rozsáhlá studie vlivu televizního násilí na děti. V jejím závěru je uvedeno: „Televizní násilí má skutečně na určité členy naší společnosti nežádoucí účinky.“ Od té doby proběhlo již nesčetné množství dalších studií a téměř všechny dospěly k podobnému závěru.

Většina z nich se zaměřovala na vliv televizního vysílání a v něm ukazovaného násilí na dětské diváky. Podporuje to představu, že jsou to právě děti, které jsou k televiznímu vlivu nejcitlivější. Své návyky získávají tak, že pozorují chování ostatních. Dospělí už by měli být naopak proti tomuto působení odolnější a nepodléhat mu. Tuto domněnku se snažila potvrdit či vyvrátit studie, jejíž výsledky byly nedávno publikovány v časopise Science. Prokázala, že televize překvapivě velmi ovlivňuje i chování dospívajících a mladých dospělých.

Vědci pod vedením doktora Jeffrey G. Johnsona z Psychiatrického institutu Kolumbijské univerzity v New Yorku (USA) sledovali po 17 let děti v 707 rodinách ze státu New York. Rodiny v průběhu let vyplňovaly dotazníky týkající se sledování televizních programů. Násilné chování dětí bylo určováno podle speciálních dotazníků, náhodně prováděných detailních rozborů a školních nebo policejních záznamů. K vyhodnocení byl použit statistický model, který se snažil zohlednit i ostatní faktory, jako sociální stav, rodinné podmínky či přítomnost psychiatrické poruchy.

Ze závěrů vyplývá, že u dospívajících a mladých dospělých, kteří sledovali televizi více než sedm hodin týdně (více než 1 hodinu denně), existuje větší pravděpodobnost, že v budoucnu spáchají násilný zločin nebo budou účastníky nějaké formy násilí.

Výsledky navíc překvapivě ukazují, že spojitost mezi sledováním televize a agresivním nebo násilným chováním je spíše problémem jedinců mužského pohlaví. U žen nebyl žádný takový signifikantní vztah zjištěn. Na rozdíl od ostatních tato studie nalezla souvislost mezi násilným chováním a sledováním televize obecně. Ne tedy pouze programů prezentujících násilí.

Zda skutečně existuje kauzální souvislost mezi sledováním televize a agresivním chováním dospělých však nelze ze studie kvůli jejím nedostatkům jednoznačně určit. Někteří odborníci zpochybňují spolehlivost prezentovaných údajů. Podle nich nelze v mnoha uváděných případech prokázat vztah mezi příčinou a následkem. Podotýkají, že se na prokázané asociaci mohlo podílet více ne zcela zřejmých faktorů.  Jiní však vidí přínos již v její délce trvání a poukazují na to, že to byla vůbec první studie, která se věnovala asociaci mezi násilným chováním a sledováním televize dospívajícími a mladými dospělými.

 

 

Další studie publikovaná  časopisem Child Development  zabývající se vlivem televizních programů na vývoj dětské osobnosti a psychiky přišla se zajímavými výsledky.  Částečně se jí podařilo vyvrátit obecně přijímaný názor, že televize děti pouze „ochuzuje“, „kazí a zužuje" jejich vnímání reálného světa.

Nic není „černobílé“. Tým profesorky Hustonové, PhD, která přednáší vývoj dítěte na texaské univerzitě (University of Texas, Austin, USA) prokázal, že sledování televize není pro děti škodlivé samo o sobě, ale záleží spíše na výběru sledovaných programů. Vzdělávací a výchovné programy mohou naopak duševní vývoj dítěte podpořit. Výzkum se zaměřil na více než 200 dětí z oblasti Kansas City, které pocházely z kategorie rodin s nižším a průměrným příjmem. Věkové rozmezí všech zkoumaných dětí bylo od dvou do čtyř let. V průběhu tříleté studie vědci navštěvovali zkoumané v domácnostech a pravidelně s nimi procházeli speciální testy zaměřené na určení stupně duševního rozvoje a připravenosti pro školní docházku.

Děti, které pravidelně sledovaly naučné pořady, dosahovaly v testech výrazně lepších výsledků než děti, které takové pořady neměly možnost sledovat. Zvláště výrazný byl tento rozdíl ve věkové kategorii od dvou do tří let.

Výsledky testů dětí, které televizi sledovaly sice často, ale bez zaměření na naučné programy, byly velmi chabé. Při interpretaci výsledků testů bylo přihlédnuto ke všem sociálním aspektům. Porovnáván byl i vliv prostředí, ve kterém rodiny žily, vzdělání rodičů a jejich finanční situace. Vyplynulo, že sledování vybraných televizních programů nejen že děti neochuzuje, ale naopak obohacuje a učí.

Psycholog Daniel Anderson, profesor University of Massachusetts (Amherst, USA) a uznávaný odborník na problematiku vlivu televizních programů na vývoj dítěte, zdůrazňuje důležitost obsahu sledovaných televizních programů. „Klíčové je, co děti sledují v televizi. Jestliže jsou pořady vytvořené tak, aby vyučovaly, děti se velmi rychle naučí dobré věci. Jestliže pořady nejsou zaměřené na výuku, a zvláště když ukazují násilí, stávají se špatným příkladem a negativně ovlivňují chování.“

Sledování televizních výukových programů může být důležitým nástrojem výuky. I zde však platí staré pravidlo, že všeho moc škodí.

Vysedávání před obrazovkou připravuje děti o pohyb a odvádí je od ostatních důležitých aktivit. Dětským divákům se doporučuje strávit před obrazovkou maximálně dvě hodiny denně. Překročení této doby může mít spíše škodlivý efekt a vést v krajních případech až ke zdravotním následkům (např. obezitě, bolestem hlavy, poruchám pohybového aparátu..)