two

Návrat k přirozenosti, tak svému domácímu modelu říká můj známý František, který žije dohromady se dvěma ženami. Určitě přemýšlíte o tom, jak něco takového může fungovat - no, funguje jim to docela dobře. „Je normální, že chlap má větší sexuální potřebu než žena,“ vysvětlil mi František a jeho „samičky“ Bára a Jana svorně kývaly...

Nejpozoruhodnější na celé situaci je, že František a Bára jsou manželé.


Jak to celé vzniklo?
Bára:
Bavili jsme se o tom už od začátku, vlastně jsme s něčím takovým do vztahu šli, takže největší problém byl najít vhodnou partnerku.
František: Jo, hledali jsme Janu docela dlouho.

To zní docela harmonicky, skutečně nebyly žádné překážky?
Frentišek:
No, vlastně byly, ale když jsme vyzkoušeli první trojku, tak to opadlo. Oběma se nám to líbilo.
Bára: Tak, hlavně František byl unešený, mně to nevadilo, bylo to zajímavé. I když jsem se trochu bála, tak jsme se rozhodli hledat si stálou partnerku. A dali jsme si také jasná pravidla, jak to bude fungovat.

A jak jste našli Janu?
František:
Hledali jsme dlouho, protože jsme přesně věděli, co chceme. S Janou jsme byli kamarádi léta a stále jsme si říkali, že by naše partnerka měla být jako ona. Jen jsme se prostě dlouho nedokázali rozhoupat.

Ale rozhoupli jste se...
Jana:
Byla to náhoda. Na jednom Silvestru jsme se opili a ráno se probudili všichni tři v posteli. Teda, já se probudila poslední a František s Bárou se už o tom otevřeně bavili. Chvíli jsem na ně koukala...

Jaké byly tvoje pocity?
Jana:
Chtěla jsem utéct, bála jsem se, že kamarádství skončilo. Myslela jsem si, že je to nějaký zlý sen, ale Bára mě vzala za ruku a František začal hladit... nevím, asi jsem o tom vždycky trochu snila.

Co mě ale nejvíc zajímá, je, jak to funguje dneska? Jak to, že jste se rozhodli pro společnou domácnost?
František:
Máme přece pravidla.
Bára: Řekla bych, že je to hlavně díky tomu, že jsme byly s J. hodně dobré kamarádky už dřív. Vlastně jsem si ji vybrala já, protože jsem věděla, že s ní jsem schopná žít.
Jana: Je to dokonce lepší. My si kolikrát pěkně pokecáme a František, ať si dělá, co chce (smích).
František: No, to je pěkný...
Bára: Jsme dvě ženský na jednu domácnost, takže si pěkně rozdělujeme práci a není v tom nejmenší problém. Je to docela fajn, dělit si domácí práce, máme jich míň... Asi jsem ale ta dominantnější a Janě to nevadí, že ne?
Jana: Tak ty seš dominantnější, jo? (smích).

Když na vás tak koukám, vypadáte dost harmonicky. To na sebe vůbec nežárlíte?
Bára:
To je první z pravidel.

A když se zeptám úplně otevřeně, spíte spolu i zvlášť?
Bára:
No.

A co pocity? Co když přijdeš domů a František je v ložnici s Janou?
Bára:
Když mám náladu, jdu se přidat, stejně jako J. Tohle fakt neřešíme, prostě to tak je.

A spíte spolu i vy dvě?
Jana:
(Smích) Ne.
Bára: Máme i tak dost sexu, ještě toho trochu.

Jaká jsou tedy ta pravidla?
Bára:
První už znáš. Druhé je, že jsme si věrní, třetí bylo, že já jsem paní domu. To jsme si stanovili, když jsme ještě nevěděli, že to bude J. Dneska už ho vlastně neřešíme, fungujeme jako tým.

Vím, že bydlíte v satelitu, jak na vás reaguje okolí?
Bára:
No, to je asi největší problém...
František: Snažíme se to tajit. Říkáme, že Jana je naše spolubydlící. Asi to ale tuší, protože občas koukají divně.

A co bude, až se to provalí?
Bára:
No, tak se to provalí.

To se toho nebojíte?
Bára:
Bojíme, ale nechceme to řešit, dokud se to nestane.
František: Řekl bych, že to žádná trága nebude. Chlapi mi budou závidět a ženský se budou asi pohoršovat, ale stejně z nich mají dvě třetiny milence, protože ten jejich je furt někde v luftě.

Teď se zeptám všech tří: Co rodina, jak to berou vaši příbuzní?
František:
Ví to jen ti nejbližší. Neřeším to s nimi, prostě to tak je. Rodiče se mnou chvíli nemluvili, ale teď, když vidí, jak nám to klape...
Bára: Oni bydlí dost daleko, takže to ví jenom mamka. Zakázala mi říct to ostatním, takže za nimi jezdíme jen ve dvou a občas s sebou bereme kamarádku. Mamka to ale docela chápe, mluvili jsme o tom dost dlouho. Řekla mi, že to je moje věc a že ona by to takhle nechtěla.
Jana: Já jsem dost dlouho hledala partnera a nemohla ho najít, takže moje máma je ráda, že jsem šťastná. Co si ale myslí, to vážně nevim.

A co děti, chtěli byste? A jakým způsobem? Která z vás bude mít s Františkem děti, nebo je vám to jedno?
Bára:
Jasně, že jsme o tom mluvili. No, obě dítě chceme, takže doufáme, že se nám to podaří.
Jana: Budou to prostě naše děti.

Nebojíte se, že jim dáte špatný model?
Bára:
A co je na něm špatného?

Reklama