Léta pracuji v dětské organizaci. Oddíl dětí jsem vedla s mojí kamarádkou Simonou. S mým přítelem Patrikem si moc nerozuměli – nedělali si sice naschvály, ale pokud nemuseli, tak spolu nemluvili, a když spolu mluvili, docela často se hádali.

Simona mívala problémy s žaludkem a občas se z letního tábora vracela domů. Ani v roce 2002 to nevypadalo jinak, žaludek ji zlobil, a tak se na víkend vrátila domů. Po víkendu se vrátila odpočatá zpátky - další středu však propukla v pláč. Zeptala jsem se jí, jestli ji zase zlobí žaludek. Řekla, že je to horší, rodiče jí píší, že babička je ve velmi kritickém stavu. Odjela domů a po pár dnech mi napsala, že babička zemřela.
Rok nato se rozhodla vdát za svého dlouholetého přítele a odstěhovat se k němu a jeho rodině na předměstí našeho města.

V té době jsme se já a Patrik rozhodli shánět podnájem. Obrátili jsme se na všechny své známé, jestli by o něčem nevěděli. Právě tehdy mi Simona nabídla, že smrtí babičky se v domě rodičů uvolnilo celé patro – tedy dvoupokojový byt. Přemýšleli, že ho pronajmou 4 studentů. Dohodli jsme se, že místo nich tam budeme bydlet my dva. Sice jsme nebyli schopni dát tolik jako čtyři studenti, ale zato jsme tam chtěli bydlet celoročně.

Při první obhlídce nám ukázali, kde co je, a vysvětlili, že pračka je v suterénu spolu s místem pro kola. Bylo léto, a tak jsme se zeptali, jestli by nevadilo, že kola necháme v zahradě, abychom mohli jezdit do práce a po městě.

Domluvili jsme se i mimo jiné, abychom nemuseli hned ze začátku kupovat vybavení kuchyně, že nám přenechají nějaké nádobí po babičce. Nastěhovali jsme se a začali spolu s Patrikem žít.

Bylo velmi teplo, a tak jsme se rozhodli mít otevřené okno, aby se dalo lépe spát. Koupili jsme si pexeso v sex-shopu, příjemně se unavili a už pomalu usínali. Náhle se ze sousední zahrady ozvalo vytí psa. Vyl poměrně dlouho - Patrik si zoufal - má lehké spaní a vytí ho rušilo. Dokonce ani zavření okna nepomohlo. Pes vyl jak na lesy.

Když se to během krátké doby opakovalo ještě dvakrát, byl už Patrik řádně naštvaný. Stěžovala jsem si Simoně. Ona mi v klidu řekla: „To on vyje často – ta paní totiž na něj pořád křičí, i když ho chválí, a on je z toho zmatený, a tak vyje.“

Řekla jsem jí: “Je to slyšet i přes zavřené okno, a přitom jaké je horko, můžeme větrat jen do večera.“ Jen pokrčila rameny.

Líbil se vám příběh Jitky B.? Svůj hlas mu můžete dát v anketě.

Více o seriálu.

Reklama